24. prosince 2014

PF 2015

24. prosince 2013

PF 2014

24. února 2013

Na kanále nám napadl sníh. Tak jsme ho trochu odklidili a vytvořili moderní umělecké dílo. Nebo jen reklamu na Galasport? Posuďte sami.

24. prosince 2012

PF 2013

24. prosince 2012

Tradice je nutné dodržovat a tak jsme i letos na Štědrý den vyrazili na vodu. Sice jen ve třech, což je proti loňsku skromný počet, ale pár fotek přesto máme.

17. prosince 2012

Tak a je to tady. Na horách napadl sníh a to znamená jediné - je čas vyrazit na běžky. Termín nám vyšel plus-mínus jako loni - letos jedeme 8. prosince, loni jsme byli 10. prosince. Vzhledem k tomu že nejvíc sněhu napadalo v Krušných je volba jasná - Altenberg. Více se dozvíte v reportu, obrázky si prohlédnete v galerii a video zkouknete zde.

17. prosince 2012

V dnešní době sociálních sítí, kdy každý má svou "xichtoknížku", posílá "pípnutí" nebo prostě žije s velkým "plus", není statický web to pravé. Dokonce ani pro takové asociály jako jsem já. Ostatní prostě chtějí "lajkovat", "plusjedničkovat", "repípnout" nebo jakkoliv jinak vyjádřit svůj názor. Nastal tedy čas být o něco sociálnější a splynout s proudem. Odteď je tedy možné jednotlivé fotky, videa a reporty komentovat. Případně je tu i možnost vyjádřit se úplně k čemukoliv v samostatné diskuzi.

30. července 2012

Trochu se zpožděním, protože jsem na to zapoměl, ale přeci. Pár fotek z tréninku. Na řadě bylo posilování a kruhák v trochu sociálnější podobě.

31. března 2012

Tak máme za sebou asi poslední běžky letošní zimy. Z fotek je celkem jasný proč, teda jestli se zásadně nezmění počasí nebo nevyrazíme někam jinam.

31. března 2012

Za poslední dobu se mi nahromadilo několik novinek. Ne že by nebyl čas, ale prostě se mi nechtělo psát. Asi to tak má každý "autor" - jestli se tak můžu nazvat - že někdy to prostě jde a jindy ... ani to velké hnědé smradlavé. Takže mi na disku ležely hotové galerie, ale chyběly k nim ty "tři" úvodní řádky textu, které stejně nikdo nečte. Vzhledem k tomu, že se znám, tak ve chvíli, kdy bych to sem dal s výplňovým textem "Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipisicing elit...", bych to dopsal až za půl roku, jestli vůbec. Proto se tu poslední dobou radši neobjevilo vůbec nic. Vzhledem k tomu, že je toho víc, nebudu zbytečně zaplácávat úvodní stránku a jen "naanoncuju" - krásné české slovo - samostatné reporty a galerie a to pěkně popořadě.

Jako první tu máme běžky na Altenbergu. Celkem klasika, jednodenní výlet, pár fotek, něco málo blbých keců. Datum splatnosti: 29. 1. 2012. Report naleznete pod odkazem Běžky 29. 1. 2012 + galerie.

O týden později víkend v Mikulově. Běžky, lázně, skialpy, extrémní mrazy, to vše pod odkazem Mikulov. K tomu porce vtipů bez pointy a "kvalitního" hip-hopu. Na závěr pak pár fotek z výletu na skialpech v galerii Skialpy Mikulov

A o pár dní později zatím poslední report z lyžování v Rakousku. Tady je toho trochu víc: kecy, fotky, poslepovaná panoramata, videa ... vše úhledně zabaleno a ukryto pod jediným odkazem Lyže Rakousko 2012.

That's All Folks...

24. prosince 2011

PF 2012

24. prosince 2011

Jako každý rok i letos jsme na Štědrý den vyrazili na vodu. Sešli jsme se v celkem hojném počtu. V galerii Štědrodenní pádlování 2011 najdete fotky jak ode mě z vody, tak od Martina Brázdy ze břehu.

23. prosince 2011

Den před Štědrým dnem jsme vyrazili opět na běžky, tentokrát v hojném počtu. Vzhledem k tomu, že sněhu je už dost volba padla na Altenberg, který je pro nás výrazně blíž než Mísečky. Už ve čtvrtek po tréninku na vodě jsme s Pyškotem nabrali několik párů bežek, které jsme si rozdělili do dvou servisních týmů. Podle předpovědi mely být teploty hodně nad nulou, přes den až +5°C. Tým A tedy zvolil žlutý Swix (0 až +10°C), tým B fialové Skivo (-2 až +2°C). V pátek ráno jsme vyrazili "oddílovým Tranzitem", takticky rozděleným na dva osobáky. První ve složení Láďula, Luboš a Foska ještě cestou nabral Patrika. V druhém pak jel Pyškot, Venda, Jofka, Andula a já. Společně jsme se sešli u nájezdu na dálnici a vyrazili na sever. Nejdřív jsme vyzkoušeli parkování v Německu přímo u tratí. U závory na parkovišti ale chyběla cedule "kolik euro", tak jsem se vrátili zpět do Čech. Od parkovišťátka jsme vyrazili přes pole po cestě projeté skůtrem směrem ke tratím. Ty byly sice čerstvě upravený, ráno jsme dokonce u parkoviště v Německou viděli jet rolbu, ale počasí jim moc nepřálo. Teploty nad nulou z toho dělali bláto, které každý skluz woral, a ani mlha, která v průběhu dne přecházela do různě intenzivního mrholení, tomu moc nepřidala. Vyrazili jsme směrem k biatlonovému stadionu. Zatímco tým B si stěžoval že mu to nejede, tak A-týmu frčeli lyže parádně, čímž ostatní dost deptal. Po chvíli bruslení na zahřátí jsme absolvovali chvíli techniky pod vedením pedagoga Ládi. Pak jsme se vydali na vyhlídku, prohlédnout si panorámata. Cestou zpátky jsme zkoušeli různé varianty z nichž některé končili neupraveným úsekem. Promotali jsme se až k parkovišti v Německu, kde jsme omrkli ceník pro příště, a pokračovali na stadion. Tam následovala další lekce techniky. Na oběd jsme vyrazili směrem k autu s tím, že když nic nenajdeme, tak pojedeme někam na Cínovec. Nakonec jsme chytli celkem dobrou chalupu, tak jsme si dali polívku a něco k pití za eura. Po obědě a odpočinku jsme vyrazili znovu na stadion. Cestou jsme projeli několik smyček místních tratí a následovala opět technika a biatlonový závod. Část pak vyrazila rovnou k autu, "tvrdé jádro" si ještě několikrát vyhamtalo strmý hank ve snaze zjistit, jaké nejvyšší číslo umí ukázat sportestr a pak se vydalo stejným směrem jako zbytek. Cestou si ještě přidalo smyčku na místních okruzích. Následovalo už jen klasické převlékání, tentokrát spíš mokré než mrazivé, a pak už jen cesta domů.

Klasicky fotky v galerii: Předvánoční běžky 2011 a videa tady.

Technika pod vedením Ládi:

Malý biatlonový závod. Někdo to nechal hned na startu, někdo na střelbě, jiný nechal na střelbě hůlku a outsider byl v cíli první:

11. prosince 2011

Po včerejším dni na sněhu dnes zase prosluněné Veltrusy. Ráno bylo sice líp, ale nechal jsem foťák v šatně. Takže fotky z odpoledního tréninku v bránách na woleji jsou v galerii: Včera sníh, dnes opalovačka. A videa přímo tady.

Foska jede brejle na Vendu:

Pyškot jede brejle:

10. prosince 2011

A je to tady, první běžky letošní zimy jsou za námi. Vyrazili jsme ve skromném počtu Pyškot, Andula, Foska a já. V pátek jsme s Pyškotem chvíli koumali kam vyrazíme, možnosti byly tři - Bedřichov, Altenberg a Mísečky. V Bedřichově varovali před kamínkama, neboť posypali cesty na podzim štěrkem a je málo sněhu, taže to rolba vyhrábne pásama. Na Altenbergu byl jeden okruh žlutý a ostatní červený (stupnice typu semafor: zelená - upravené, žlutá - sjízné a červená - zavřeno). Volba nakonec padla na Mísečky a ukázala se jako velmi dobrá. Ze začátku nás sice zaskočily závody, ale ty se naštěstí odehrávaly jen na malém okruhu mezi stadionem a střelnicí, takže zbytek tratí byl náš (skoro jenom náš). Kvůli probíhajícím závodům jsme se bohužel nechytli na stadionu v mazacích boxech, takže Andula a Foska to dřeli celý den nasucho a já na žlutý vosk (+1°C a víc) přesto že byly 2 pod nulou, ale kupodivu to i jelo. Protáhli jsme se na střelnici a na to že byl první víkend sezóny byly podmínky víc než luxusní. Půl metru sněhu, všechny okruhy upravený, manšestr a nikde nikdo. Dali jsme si chvilku techniky poblíž křižovatky pětky s desítkou, párkrát výjezd na střelnici a pak vyrazili na desítku. Ta byla parádně upravená, ale trochu umrzlá, takže vlnky manšestru občas tahaly za hrany. Po obědě jsme vyrazili opět na desítku. S foskou jsme si prohodili lyže, což byl zážitek pro nás oba (pro mě spíše nemilý). Cestou jsme dali něco techniky, tentokrát na rovince před spojením desítky a sedmičky. Cestou na stadion jsem chytnul trochu krizi, takže mi ostatní o něco ujeli. Nakonec jsme se rozhodli, ža na poprvé to stačí a vyrazili směrem k autu. Cestou se rozpadala krupice, takže při přejíždění sjezdovky jsme viděli úplný how...

Na závěr už jen klasika. Pár fotek najdete v galerii První běžky zimy 2011-12. A jako bonus dvě videa.

Sjezd ze střelnice na křižovatku pětky a desítky:

Krátké video z tréninku techniky:

Co se videí týče, je to poprvé co se s něčím podobným potýkám. Točený jsou foťákem Olympus DMC-FT2 v HD. Následně konvergovaný do fleshe pomocí ffmpeg a na web vystavený pomocí open source přehrávače FLV Player. Zkoušel jsem na video koukat ve fullscreenu (přepnutí v přehrávači čtvrtou ikonkou zleva) na 23palcovém monitoru s rozlišením 1920x1080, což je víc než HD, ale i tak je to celkem koukatelný. Stránky s něčím takovým jako videa nikdy nepočítaly, takže prozatím jsou jen na titulní straně a v reportu. Do galerie, která se generuje PHP scriptem se nacpat nedají a samostanou záložku nemají. Časem s tím snad něco vymyslím.

13. listopadu 2011

Po dlouhé době stránky opět trochu ožily. Nebudu slibovat žádné zázraky, jako Fénixe povstávajícího z popela. Pár věcí se tu ale v poslední době událo. Hlavně to, že se za posledních několik let stávám spíše programátorem, než-li pisálkem. Změny jsou tedy převážně v kódu stránek, což asi málokdo ocení, ale i něco nového obsahu se tu najde.

Hlavní a tou nejpodstatnější změnou je nová galerie. Ta je nyní v PHP, což mi oproti původnímu statickému HTML umožňuje pohodlněji nahrávat fotky. Už nemusím pro každou fotku tvořit ručně HTML stránku. Výhody jsou však i pro Vás, kdo si chcete fotky prohlédnout. V první řadě by nová galerie měla být přehlednější. Fotka se otevře v novém okně s možností posunout se na další nebo předchozí, takže není potřeba okno pořád zavírat (což mimochodem jde nově kliknutím do fotky). Kromě vzhledu změnila galerie i svůj obsah. Přibyly fotky z letošních brigád na kanále (Uplavaly překážky, Změny v kanále, Otevření kanálu a Dodatečné změny).

Změnu vzhedu doznaly i reporty a to tak, aby držely krok s galerií. Drobná změna pak postihla i vzheled hlaní stránky, která je trochu uhlazenější.

Poslední z novinek, která je takřka na spadnutí je openSUSE 12.1, nesmí tedy chybět baner, který odpočítává do vydání nové verze této skvělé Linuxové distribuce.

27. prosince 2010

PF 2011

15. února 2009

Konečně jsem dodělal fotky na novejch stránkách, tak je to snad konečně trochu přehlednější. Ještě přidám odkaz na stránku o notebooku Asus A6M a instalaci SUSE kterou jsem kdysi stvořil.

16. září 2008

Trochu jsem pozměnil design a strukturu stránek, ještě to není úplně dodělaný, tak prozatím fungujou i staré stránky. Staré stránky

26. května 2006

Kostra tohoto úvodníku mě napadla jednoho večer (spíše noci), byl to na prví pohled celkem obyčejný pátek, až na ten detail, že jsem toho dne byl patrně naposledy na střední škol (sám nevím, je-li to vítěství či ztráta). A tak na počátku svaťáku začal jsem přepisovat svou slohovou maturitní práci „Život Briana“ (název vypůjčený od Monty Pythonů, nemá nic společného s obsahem). Právě mi spadla lžička do plechovky broskvového kompotu, ale to vás asi nezajímá a ani to sem nepatří. Zrovna jsem přepsal dva odstavce, když jsem se rozhodl, že už mě to nebaví, půjdu se umýt a spát, nakonec se mé kroky zastavily nad plechovkou broskvového kompotu, když na mě přišla myšlenka úvodníku. Na začátek bych se mohl snažit vysvětli, proč už se tu více než půl roku neobjevilo nic nového. ale výsledek by byl asi takový: „Bla bla bla, spal jsem, bla bla bla …“, takže se o to ani snažit nebudu. V podstatě jsem si udělal takové delší prázdniny od pokusů státi se pisálkem, nebo o co se tu vlastně snažím. Tyto prázdniny byly však dosti nechutným a hrubým způsobem narušeny a já byl donucen sepsat něco, co by mělo být parodií na maturitní písemku. Z toho něčeho nakonec vzešla povídka „Život Briana“ a k ní dokonce i hodnocení (za 2). A budete-li se po přečtení těchto řádků ptát… a co děti mají si kde hrát? (ne to jsem nemysle) ... kde je pointa? Pak se podívejte do krabice na okně, a pakliže, v ní žádnou pointu nenajdete, nebo dokonce žádnou krabici na okně nemáte (což je škoda, protože krabice na okně je moc šikovná věc), pak si buďte jisti, že pointa neexistuje. Navíc mi došel broskvový kompot, takže je to ode mne vše.

15. října 2005

Ahoj, tak jsem zase tady a se mnou další věc, která vznikla tak trochu náhodou a naprosto spontánně. Tentokrát jde o „dílo“ vytvořené ve spolupráci“ s k47 a to dokonce rovným díle. Celá záležitost tak trochu navazuje na moje „vyprávění na V“ které vzniklo kdysi dávno a od té doby upadlo tak trochu do zapomnění. Ale vraťme se k tomu novému příběhu, ten vznikl čistě náhodou jednoho večera kdy mi kaja47 na ICQ během zcela bezvýznamného rozhovoru v podstatě o ničem odpověděl větou: „ všechno vyjde výborně. vyděláme valuty“ a právě tato věta rozpoutal celá řetězec událostí, jehož výsledek budete mít možnost si přečíst. Jen pár poznámek k tomu, co bude následovat. Je to prostý nekorigovaný a necenzurovaný text, který vznikl archyvováním dialogu z ICQ v poznámkovém bloku. Proto se v něm mohou vyskytnout sprostá slova a nikdo by ho tedy neměl číst. Další věcí je, že je to bez jakékoliv korektury, takže se to jen hemží překlepy a gramatickými chybami – tedy z mé strany určitě – ale jakýkoliv zásah a korektura by to ochudila o tu autentičnost. Takže jestli to někomu vadí, tak by to taky neměl číst. A na závěr pár faktů, které by bylo vhodné vědět. Tak za prvé, veri a vjirka jsou spolužáci, kterým jsme v průběhu přeposílali kopii a občas se i prostřednictvím někoho z nás připojili. Samozřejmě kdo zná weriho, tak ví že se píše s dvojitým w. Tak někdo kdo se jmenuje vank vin, je pokus o jméno nějakého čínského kuchaře a pravděpodobně by se také chtěl jmenovat s dvojitými w. A to je asi tak vše, nakonec jsem pár věcí ještě opravil když když jsem hledal co by bylo potřeba vysvětlit, ale většinou jen proto, že chyběli písmenka a nebylo jasné co to má znamenat. Teď nezbývá než vám popřát: „vychutnejte, vyprávění velmi výstředních vypravěčů.“

5. října 2005

Na počáku nebylo nic, můžu-li si dovolit použít slovo nic. Vždy je něco, zvlášť když o tom chci mluvit, ale říkejme tomu nic. Pardon, právě jsem si uvědomil, že jsem zapomněl pozdravit, tak tedy: „Ahoj, jsem zase tady.“ Vraťme se tedy k tomu nic, když jsme se dohodli, že tomu tak budeme říkat. A právě tam se zrodila myšlenka. Říkat myšlenka je trochu přehnané, říkejme tomu tedy nápad. Byl to velmi zajímavý nápad, takový, který se jen tak z ničeho nezrodí. Tento nápad několik dnů jen tak ležel, než se mu podařilo ne sebe nabalit další myšlenky – tentokrát si myslím, že tady to slovo použít můžu, protože to, o čem chci mluvit, rozhodně není nápad – a společnými silami se prodrat za svým posláním. Určitě by vás všechny, nebo alespoň někoho z vás, zajímalo co to vlastně bylo za nápad. Byl to velmi mladý, pohledný a atraktivní nápad, který by si zajisté našel velmi pěknou nápadnici. Ale vás spíš zajímá, tedy jestli vás vůbec něco zajímá, jeho poslání. Posláním tohoto nápadu, a bylo to velmi zajímavé poslání, bylo, přesvědčit někoho – nechápu proč si tak inteligentní nápad vybral někoho tak líného jako jsem právě já – aby všem okolo, které potká, říkal o jednom, musím podotknout že velmi dobrém, divadelním představení. Nakonec se to nápadu podařilo, a tak tedy něco o divadelní hře Elling a Kjell Bjarne. Rozhodně nejsem žádný divadelní kritik, proto vám neřeknu, jestli je hra dobře napsaná, nebo jaký výkon podali herci, i když si osobně myslím, že velmi dobrý. Řeknu vám jen, že se mi to líbilo. Vyprávět něco o ději je asi nesmyslné. Je to jedna z těch her, u které na něm až tak nezáleží. To je ovšemmůj názor, za který mě můžete kamenovat, můžete s tím nesouhlasit, ale to je asi tak jediné, co s tím můžete dělat. Ne, že by snad nebyl dobrý, ale podobně jako u Cimrmana není prostě podstatný. Podstatou hry jsou dialogy a děj samotný ustupuje někam do pozadí. Už jste někdy zažili, že by lidé šli z divadla a neustále opakovali děj? Jestli ano, pak opravdu nevím, kde jste byli. Většině lidí se do paměti vryje nějaká hláška. V případě hry Elling a Kjell Bjarne je pak zajisté tou nejnezapomenutelnější: – fuj, tohle slovo mi dělám problémy napsat, natož pak vyslovit – „No, neser.“ Ale museli byste to vidět, abyste pochopili. Marně se snažím přijít na hru, kde by děj sám byl podstatou hry. Nejprve mě napadl Sluha dvou pánů, ale tam vše upadá do stínu hereckého výkonu sluhy. Zvlášť, když vidíte představení v hlavní roli s někým jako je Miroslav Donutil. Ale vraťme se k prvopočátku onoho nápadu, a to doporučit hru Elling a Kjell Bjarne, a jen tak pro úplnost, hrají to v divadle Na Prádle.

Tak, a to je celý nápad, ale ještě tu zbývají ty myšlenky, které byly natolik chytré, že odhalily potenciál nápadu a vytáhly se s ním na povrch a prodraly se ven. Jedna z těch co se dostaly ven, je naprosto nesmyslná a vůbec nevím, proč o ní mluvím. Je to myšlenka pojednávajících o dopisech. Celý princip mi nepatrně připomíná hodně dlouhý řetězec derivací, ale je to jen podobnost. Vpodstatě jediná podoba je v tom, že v každém kroku něco vypadne. Když jsem u těch derivací, vybavuje se mi jeden vtip, který nám říkal profesor na matematiku. Vždy jsem ho toužil někomu říct, i když mi bylo více než jasné, že ho skoro nikdo nepochopí a ti co ho pochopí se stejně nezasmějou, ale přece: Baví se dva matematikové a dospějí ke sporu. Začnou se hádat a protože matematici jsou lidé slušní, nejsou si chopni vzpomenout na žádnou nadávku ani za pytel sr*ček. Nakonec jeden v naprostém rozčilení vykřikne: „Já tě zderivuju, že z tebe nezbyde ani konstanta!“ Druhý se náhle uklidní a s ledovou tváří odpoví: „Ale já jsem e^{x.“ To toho prvního ještě více dopálí a začne na něj řvát: „Jenže já tě zderivuju podle y!“ Tak jsme se zasmáli a vraťme se k dopisům. Každý jistě někdy dopis psal a každý také takový dopis jistě četl. Takže každý z vás ví, že dopis má v podstatě jen tři části:
1)Pozdrav a oslovení
2)Zdvořilostní fráze. Každý je zná a každý ví, že neříkají nic. Koho opravdu zajímá jak se máte, když se to stejně nedozví včas, aby s tím něco mohl udělat?
3)A samozřejmě další fráze, převlečná za pozdrav na rozloučenou a klikyhák, který nikdo nepřeluští a proto si všichni myslí, že je to podpis.
Protože všechny tyhle části důvěrně známe a každý, jak odesílatel tak příjemce, jich za život napsal nezčetné množství a tudíž ví, co v nich bývá, můžeme je tedy – zde spočívá radikálnost celé myšlenky – směle vynechat. Ale mysleme ekologicky, zbyl nám kus prázdného papíru, a proč budeme nepopsaný papír vkládat do obálky a posílat někdy i stovky kilometrů daleko. Jednoduše vynechme i ten krásný neposkvrněný list korespondenčního papíru a nechme ho dál v klidu ležet v zásuvce. Ale nemáme-li co vložit do obálky, je nutné plýtvat obálkami? Proč prostě nevezmeme kartičku papíru, nenalepíme na ní známku, nepřipíšeme adresu a nepošleme někomu, aby si uvědomil, že jsme si ne něj vzpoměli a chceme mu napsat všechny ty zdvořilostní fráze, aby měl radost a vzpoměl si také na nás? Ale myslíme-li ůplně ekologicky, příjde nám logicky zbytečné plýtvat papírem na posílání malých papírových kartiček, když na ně stejně lepíme papírovou známku a to jen proto, že spousta lidí prostě ráda olizuje to lepidlo na známkách. Vynechme tedy i tento kousek papíru a napišme rovnou adresu na druhou stranu známky. Namítne-li někdo, že ho tak připravíme o požitek z olizování, tak mu můžu jen doporučit, ať si koupí lízátko. A bude-li se někdo snažit argumentovat tím, že pošťáci nebudou mít kam dát razítko, pak věřte, že je to jen výmluva. Ale nastává chvíle na zamyšlení nad hodnotou známky. Každý ví, že čím větší je dopis, pohled, nebo dokonce balík, tím větší je množství malých zelených papírků, kvůli kterým je mnoho lidí nešťastných, i když ony malé zelené papírky vůbec nešťastné nejsou (použito z kniky Douglase Adamse, nějaká poznámka o penězích). Ale zamysleme se nad hodnotou známky potřebné k poslání známky samotné. Každému jistě dojde, že se jedná o neurčitý výraz. A z prosté logiky se pak hodnota takové známky limitně blíží k nule, samozřejme zprava, protože blížila-li by se k nule zleva, byla by hodnota malých zelených papírků za ní utracených záporná a každý ví, že právě záporné hodnoty při řeči o malých zelených papírcích jsou tou hlavní příčinou, proč jsou oni lidé nešťastní. A vzledem k tomu, že limitně malé mince, tedy haléře, byly už dávno zrušeny a nedávno byly zrušeny i desetníky a dvacetníky, nemáme šanci tak limitně malou částku uhradit. A to nemluvím o nástupu eura, kde i jeden eurocent dalece převyšuje hodnoutu našeho bývalého halíře – nemám na mysli souseda Halíře ze seriálu Smolíkovi. Vezměme tedy jako fakt, že známka prostě není. Zkoušeli jste někdy napsat adresu na papírek o velikosti poštovní známky a hodit to do schránky? Já tedy ne, ale dovedu si představit, jak by to dopadlo. Buď by někam zapadl, nebo by se stejně nikdo neobtěžoval ho doručit. Tak proč tedy plýtval lesy a házet do schránek malé lístečky s adresou. Stlihl-li to někdo usledovat až do tohot bodu, pak zajisté ví, že z původního dopisu jak jsme ho všichni znali, nezbylo vůbec nic. A právě v tento okamžik je čas na závěr. Ptáte se jaký závěr se dá vyvodit z něčeho tak nesmyslného? Plně vás chápu. Sám jsem si tuto otázku pokládal, když jsem se o tom bavil s k47 během jedné volné hodiny, kterou bylo potřeba zabít. Prostě jsem začal a celou dobu jsem přemýšlel, kam vlastně chci směřovat. Tak tedy konečně ten závěr. Možná někoho překvapí, že závěr není nic v tom smyslu, že dopisy jsou jakási zastaralá forma korespondence, prostě je to takhle: Pokud nemáde denně ve schránce stohy obálek plné papírů popsaných zdvořilostními frázemi, ale den co den tam nacházíte jen stohy reklamních letáků, neznamená to, že nemáte přátele, ale vlastně pravý opak. Máte spoustu inteligentních přátel, kteří dobře ví, že přátelství se neměří na hektary lesa zničeného na výrobu papíru, na který se píší zdvořilostní fráze a hlavně pochopili tuto teorii o dopisech. Věřím, že mnohé to zaskočilo a nemůžou si odpustit otázku: „Co to dělá právě na těchto stránkách, kde nikdy nic takového nebývalo?“ Pravdou je, že odpověď neznám ani já sám. Může za to ten nápad, který se vzal z ničeho (pamatujete si doufám, že jsme se dohodli, že tomu budeme tak říkat?). Nebo snad Douglas Adams? Kdo ví, já tedy ne. A teď vás nechám vzpamatovat se z toho šoku. Myslím že je to moc nesmyslných informací najednou. Tedy alespoň do té doby, než příde další nápad a to bude za hodně dlouho. Znáte mě. Jo abych nezapoměl: No, neser!}

11. září 2005

Opět něco málo nového na těchto stránkách. Bohužel to není přesně to, co by tu být mělo a to slibovaný report z Lipťáku a Čuňova. Důvod je prostý, vše jsem měl už napsané a zbývalo to už jen naformátovat a mohlo to jít do světa, bohužel se někde stala chyba a najednou se stalo, že soubor cunak.doc prostě nebyl na disku. Buď jsem ho omylem smazal, nebo prostě nevim. Je až ironií osudu, že jsem si těsně před tím, než jsem na to přišel, smazal zastaralou zálohu na části disku sdílené mezi linuchem a widlema. Bohužel jsem to mazal přes tučňáka a všechny widloidní undelety se mi tedy právem vysmály. Závěr je tedy takový, že report není a nemám na to omluvenku a razítko od lékaře. Zbyla mi však galerie a komentáře k fotkám, tak tedy alespoň to. Pro pochopení některých komentářů mi nezbývá, než doporučit vám přečíst si alespoň Goryho report. Vlastně, ještě jedna věc mi zbyla, a to úvodník k plánované aktualizaci:

Tak jsem zase tady, sice po trochu delší prodlevě, než jsem plánoval, ale přece. Je zbytečné chodit kolem horké kaše a proto společně se mnou dorazil i slibovaný report z Lipťáku a Čunova a tedy akce nazvané „Čuňák 2005“. Společně s ním přišla na svět i galerie „Čuňák 2005“, ve které se skrývá několik vybraných fotek z toho kvanta, co se mi dostalo do rukou. Vysvětlovat důvody, proč mi to tak dlouho trvalo, tady nebudu a to z toho prostého důvodu, že žádné nejsou. Prostě jsem byl jen líný psát a bylo mnohem pohodlnější trávit večery na ICQ, než se snažit něco vyplodit. Samozřejmě v té době nic nedělání se konala i spousta závodů, konkrétně to byly Podřípské slalomy a dva víkendy Jihočeského poháru, tedy dva víkendy v Budějicích. Vzhledem k tomu, že to byly klasické závody, kde se nic tak zvláštního nedělo, tak o nich ani nemám v plánu psát. Vpodstatě bych klidně mohl vzít reporty z loňska a nikdo by nic nepoznal. Příběh by mohlo oživit snad jen to, že jsem v sobotu na odjezd do Roudnice zaspal, což se mi stává velmi vyjíměčně, i když se o to velmi často snažím, abych nebyl ve škole tak dlouho. Teprve letos v létě jsem objevil trik s budíkem, kde když si ho nastavím na PM místo na AM, tak je ráno zticha a já můžu v klidu zaspat. Vpodstatě jediné, co tyto závody spojovalo jako tenká červená nit, byla ještě dohra našeho soustředění, přesněji závěrečné vyúčtování, ale o tom se zmiňuju podrobněji v reportu, takže to nemá cenu opakovat. To už je asi opravdu všechno co jsem chtěl říct. Tak zase někdy příště, až bude o čem psát a až se mi o tom bude chtít psát.

No nic, to je vše co se tu dnes objeví. Nepočítejte s tím, že by se tu onen report někdy objevil, opravdu nemám v plánu psát to znovu. Snad poslední, co stojí za to zmínit, je velký vodácký svátek, který už je za námi, a to Lipno. Víkend, kdy se všichni sjíždí svézt se na lxusní vodu pod Lipenskou přehradou. Tak to je opravdu vše a víc ani znak.

20. července 2005

Zdaravím, Země opět urazila další kus své eliptické dráhy a já jsem opět tady. Sice po trochu delší době než by bylo ideální ale přece. Doufám, že za tu dobu už všichni zapoměli na řeči o velké tlusté čáře a na sliby o pravidelném a svědomitém informování o všem co se děje. Né, že by se za tu dobu nic nestalo, ale spíš se mi o tom nechtělo moc psát. Vymlouvat se na každodenní cestování mezi body A a B už mi asi teď o prázdninách nikdo nesežere, ale na ty méně bystré bych to třeba zkusit mohl, ale proč?

No nic, vraťme se o nějaký ten úsek eliptické dráhy zpět a jsme zhruba v půlce června , kdy byl v Roudnici další NKZ. Zrovna o tomhle závodě není moc co psát, ale bylo by vhodné vysvětlit třeba moje nedělní výsledky a objasnit něco přes čtyřista trestnejch vteřin. Ale pěkně popořádku. Do Roudnice je to pro nás co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky, teda jak kdo. Takže na závody jsem vyjížděli někdy kolem desátý dopoledne. Jelikož jsem byl sám doma a byl jsem línej cestovat na kole nebo dokoce pěšky, tak jsem podniknul svou první cestu autem bez dozoru jakéhokoli spolujezdce, sice jen na kanál odkud jsme jeli s Čapem jeho vozem, ale přece se to počítá. Po nedávných zkušenostech, asi čyři dny zpátky, si nejsem jistej jesli to byla dobrá volba, ale v tu dobu to tak vypadalo. Dorazili jsme do Roudnice , část dne jsem se jen tak potloukal kolem kanálu, odjel si svojí jednu jízdu kvalifikace, počkal až se odjede finále a nechal se od Goryho odvézt na kanál. V neděli ráno to probíhalo podobně, v jedenáct jsem dorazil na kanál ve Veltrusech (po zkušenostech ze soboty jsme vyrazili o hodinu později), přesedl ke Gorymu do auta a vyrazili jsme do Roudnice, cestou jsem stejně jako v sobotu nabrali ve Straškově Pyškota. Do Roudnice jsme i tak dorazili celkem brzo. Po chvíli poflakováni a docela dlouhym rozjíždění na woleji (ne že bych to chtěl hrotit, ale potřeboval jsem zabít čas) přišla na řadu kvalifikační jízda. Co o tom říct hned do čtyřky jsem si stupidně najel a od tý doby se to vezlo, nějaký zbytečný neplánovaný erky a když jsem dvakrát netrefil 13, tak jsem usoudil že nemá cenu se trápit a prostě to vypustil. Z toho taky vzešlo těch osm nebo devět kulí, už ani nevim, kolik to bylo. Zbytek odpoledne jsem strávil sezením u auta, takže ani nevim co se dělo a nemůžu o tom psát.

Čas ubíhal dál jako díly mexický telenovely, v bodě B, kam jsem ještě pořád dojížděl byla stále větší nuda, jelikož z každodenní nalejvárny se stal zevl. Učitele nebavilo učit, nás se nebavilo učit, tak to jen tak nějak plynulo, aby to nevypadalo blbě a vše se to řítilo k velkému konci. Tentokrát nemyslím konec vesmíru, který si můžete díky časoprostorové smyčce vychutnat v jednom luxusním restaurantu výstižně pojmenovaném Na Konci vesmíru (knížku můžu jen doporučit), ale to čemu, se říká vysvědčení. V podstatě jedna velká fraška, jsem toho živoucím důkazem. Nakonec i tento konec nebo začátek (jak to kdo bere) přišel a s ním i dva měsíce, které společně s únorem narušují jinak pravidelné střídání třiceti a jednatřicetidenních měsíců v kalendáři. Někdy tato anomálie bývá také označována jako prázdniny. Hned na první víkend připadly závody v Budějicích, o kterých vám toho taky moc neřeknu. Ne že by nebylo co povídat, tam se vždycky něco děje, ale já nebyl u toho, dokonce se mě pak i někteří udiveně ptali jestli jsem tam byl. A tentokrát nebyl tak zcela na vině alkohol. Odjezd jsme naplánovali na pozdní páteční večer, protože Gory měl hrát ještě rozhodující zápas v hokejbale o titul, ten byl však kvůli počsí odložen. Mě osobně pozdní odjezdy vyhovujou, takže jsem byl jedině rád. Když jsme v nočních hodinách dorazili do Budějek, tak Jožka zaparkoval hned před loděnicí, aby neměl daleko do hospody. Čap s Láďou se rozhodi stavět stan, kdo je zná, tak ví ,že je to něco jako když se do práce pustí Pat a Mat, Takže je nenapadlo nic lepšího, než si ho postavit hned pod výsledkovou tabulí, tam totiž dosvítili světla Jožkova vozu. Já s Gorym jsme počkali až zavřou hospodu a rozestlali si pod jedním z velkých slunečníků, teď v podstatě deštníků a Jožka si ustlal v autě. Ráno jsme se přesunuli k ostaním od nás, kteří už tu trénovali od čtvrtka. Čap s Láďou byli i se stanem vyhoštěni ředitelem Bóčou od výsledků, byl na ně moc mírnej. Zbytek dne jsem strávil v kufru Jožkovy Nevady, skoro jako na každejch závodech, odkud jsem si odskočil na dvě jízdy a nechal se ukecat Danem Stachem na Budějovický Vabank. Odjel jsem si svou třetí jízdu, tentokrát na hodně zamotaný trati Vabanku a po ní jsme s Jírou, Láďou, Gorym a Michalem vyrazili do kina na Válku světů. Celkem dobrej film, sice mi chvílema unikaly některý detaily, ale to je proto, že jsem nečetl knížku. Na tuhle noc jsem si sehnal pořádnej nocleh. Celou neděli jsem strávil zase v kufru Jožkovy Nevady, proto vám neřeknu, co se kde dělo, odjel jsem si své dvě jízdy, počkal na skončení závodu, až Jožka bude moc sbalit časomíru a pak jsme za nechutnýho vedra vyrazili domů. Dokonce si cestou nevybavuju žádnou tragédii, ale kdybych se podíval do Jožkova pokecu, tak tam něco najdu, ale nejsem The Sun, pro ty co se neorientují v Britském tisku (já to vím jen proto, že nám to říkali ve škole), tak nejsem Blesk.

Budějky pryč a na dohled bylo plánované soustředění v Lipťáku a Čuňově. Během posledního tejdne před odjezdem jsme ještě zjistili, že ne dvě auta je nás moc a na tři málo a navíct nemáme ani to třetí auto. Takže zbývalo jen pár dní na sehnání auta a pár lidí k tomu. Jinak bychom mohli jet taky někam úplně jinam... Vzhledem k tomu, že jsou to čtyři dny co jsem se vrátil, tak to nakonec vyšlo, ale na pořádnej samostatnej report si budete muset ještě chvilku počkat, teď se snažím ještě dostat ze všech, kdo s sebou měli foťák fotky, abych to měl pěkně pohromadě a mohl to dát do světa. Ale něco málo bych naznačit mohl. Tak třeba … jo zkrátil jsem loď. Ptáte se, co mě k tomu vedlo? Přijel jsem domů z Bratislavy autobusem. Nechápete? Chcete vědět co Čap prováděl za volantem? Odpovědi na tyhle otázky a mnohem víc se dozvíte v reportu z LipťÁKu a ČUŇova. Gorym zkráceno na Čuňák 2005. Jo a jedna poznámka na konec, v Čuňově je hodně drahej trénink. Celých 244 Sk za hodinu a to si nedělám prdel.

5. května 2005

Zdravím všechny, co zachovali přízeň mým stránkám, i když se tu už hodně dlouho nic nezměnilo. Ale znáte to, občas je toho hodně. Ráno vstanete jedete z bodu A do bodu B, kde strávíte několik hodin celkem zbytečně, tím, že vám někdo tluče do hlavy nějaký nesmysli, z nichž vás zajímá tak půlka, a jen něco kolem čtvrtiny v budoucnu k něčemu budete potřebovat, ale budiž. Potom se snažíte přesunout z bodu B zpátky do bodu A. Nebylo by na tam nic tak složitého, až na to že jako student jste odkázáni pouze na firmu, která se zabývá přepravou lidí, zvířat, ovoce a kdo ví čeho z bodu Č do D. Občas, jednou za hodinu přepravuje sice taky z bodu B do bodu A, ale trvá to. V bodě A se pak snažíte rychle něco sníst, nevím jestli je to úlpně ideální, taková divná parodie na oběd někdy kolem třetí odpoledne. Najednou je nejvyšší čas vyrazit do bodu C, kde teče voda nečekaně odshora dolů. Tam strávíte něco přes hodinu předstíráním, že se snažíte trénovat, i když každý, kdo o trénování něco ví na první pohled pozná, že jen děláte kraviny. Právě ti lidé, kteří ten trik s trénováním už dávno prokoukli mi pořád opakují, že už chápou proč pořád lepím zadek svého čtyřmetrováho kajaku, a že bych ho měl buď zkrátit, nebo přestat dělat blbosti. Ale ani jedno z toho se mi nechce. Pak se vrátíte do bodu A nechce se vám dělat vůbec nic, tak akorát ležet u televiza a pak jít spát. Každý i méně bystrý čtenář si zajistém všimne, že v programu chybí úsek vyhrazený psaní reportů nebo něčeho jiného co by se zde mohlo objevit. K tomu si přidejte autoškolu, kterou už sem naštěstí skončila, a kromě cest z bodu A do bodů B a C najednou trávíte hodiny projížděním abecedy kromě bodu C, protože na vození se po vodě odshora dolů prostě není čas.

Pak najednou přijde radikální zásah. Skupinka lidí se prostě rozhodne, že budou maturovat a v bode B najednou neví co s vámi. Tak vás prostě nechají v bodě A, dají vám práci, která podle vašich původních odhadů nezabere víc jak pár hodin po dobu maximálně týdne. Na konec ale s hrůzou zjistíte, že těch čtrnáct dní „volna“ trávíte nad rýsovacím prknem v bodě A, zlámete několik tuh v mikrotužce a nebýt každodenního výletu do bodu C, tak by jste z toho úplně zblbli, možná jsem zblb i tak. Nakonec s hrůzou zjistíte, že je to jen pár papírů počmáraných spoustou čar a naskládaných do oranžového šanonu. Ani pořádně nevím, proč zrovna oranžová, ale jsem na ní prostě nějak ujetej. Nic z toho v podstatě není důležitý a už vůbec to není důvodem, proč se tu tak dlouho nic nezměnilo. Pravý důvod je jen jeden: jsem prostě línej. Ne že by se za tu dobu nic nestalo. Ta divná modrozelená koule, se v zapadlém cípu bezvýznamné galaxie pořád otáčí a obíhá jedno bezvýznamný Slunce, což svědčí o tom, že se něco zákonitě musí dít. Když jsem u té koule, tak jedním z úkolů mé ročníkový práce bylo nakreslit kouli seříznutou rovinou a na závěr nakreslit i síť toho seřízlého útvaru. Když sem to někdy kolem půlnoci kreslil a snažil se u toho sledovat ještě „Nepřítele před branami“ (docela dobrej film) tak sem se v tom skoro ztratil. ( tohle byly úplně zbytečná odbočka, která nikomu nic neřekne, ale prostě mě to napadlo). Takže zpátky k rotující kouli a tomu, co se na ní událo.

Někdy v době kdy ta koule na své eliptický dráze byla hodně daleko od toho bezvýznamného Slunce jsme byly na horách, slíbil jsem že se k tomu vrátím. Sice ještě nejsou Vánoce, aby se musely plnit sliby, ale přece. Je to už hodně dávno, když malý Anakyn závodil na kulzácích místo toho, aby trénoval na Jediho takže si z toho nepamatuji skoro nic, ale zkusím to střeli, snad to vyjde. Jel jsem já, Jožka, Dejf, Láďa, Michal a Tondy (alespoň si to myslím). Šest lidí, to jsou dvě auta v tom úplně nejdražším rozložení tři a tři. Jel jsem s Dejvem a Láďou, což jsou shodou okolností dva lidi, kterých se bojím, když se přiblíží k wolantu. Ale nějak jsem to přežil, Dejf sice cestou vymetl díru a přetrhl prachovku na přední nápravě. Určitě se stalo něco zajímavého na chatě, myslím, že sem zrovna dával dohromady nějakej byt v Autocadu. Hlavní, sobotní výlet si pamatuji tak nějak hodně stručně. Sjeli jsem do Špindlu, počkali na autobus, nechali se vyvést na Špindlerovku, tam se najedli, udělali si společné foto na několikametrový bariéře a za dost hnusného počasí vyrazili po hřebeni na Vrbatovku. Určitě to nebylo protažený, takže jsme moc nebruslili, Láďa se utrhl, já šel s Dejvem a Jožka s klukama byli někde v závěsu. Vím že to nahoře dost foukalo a nebylo vidět dál než na tři tyče dopředu. Vím, že sem si někde převlékal rukavice, za normální co mám na sjezdovky, což na běžkách moc často nedělám, takže asi byla kose. Nezapomenutelný byl ovšem zážitek s Dejvem, který se rozhodl, že se v té mlze pude podívat na Sněžné jámy, což jsem se mu snažil rozmluvit, že stejně uvidí howno. On stejně vyrazil k tomu čemu říkal rozcestník, aby se vrátil s tím že je to cedule, která říká: Dál ani krok, nebo tam spadneš debile! Dorazili jsem na Labskou, kterou jsem neznaje zdejších mravů podjel zespoda, následně jsem se musel škrábat přes závěje napadaný ze střechy nahoru do kopce ke dveřím. Tam už dost dlouho čekal Láďa, z kterého měla ta ženská za barem už docela srandu, prý je tam už nechutně dlouho (něco kolem třičtvrtěhodiny), po dalším asi třičtvrtěhodinovým čekání dorazil zbytek a pak jsem se nějak doplácali na chatu. Myslím, že jsem vařil špagety. Nedělní výlet si nepamatuji, ale viděl bych to na Benecko, jinam v neděli nejezdíme. Sice si to nepamatuji, ale když jsme dojeli domů, tak jsem byl určitě unavenej.

Pak se ta koule začala přibližovat k tomu Slunci a přišlo jaro a sním závody na Stvořidlech. O těch toho bylo hodně napsáno, ať už Jožkou nebo Gorym, takže nemá cenu o tom moc psát. Navíc bych si to od nich musel přečíst abych si vzpomněl na nějaký podrobnosti a pak bych to mohl rovnou opsat. Takže jen stručně:
Sestava: Jožka, Dejf, Gory, Robin, já. A přidružená výprava Fólík, Zuzka a Bojar.
Ubytování: V Domě dětí, který má nedochvilného řiditele, ale ten příběh s telefonem, už každej určitě četl.
Závod: Dva závody v jeden den na docela pěkný vodě. Podle mě by jí mohlo být víc, ale prý pak už mizí vracáky, tak nevím.
Výlet: Po závodě jsem vyrazili na výlet na rozhlednu. Jméno si fakt nepamatuji. Cestou jsme se koulovali a pak většina házela šišky na Dejva, kerý se chtěl zakopat za nějaký val ze šutrů. Já jsem se to snažil na fotit, Jožka mi vyhrožoval, že za to dostanu Pullitzera, prý je to cena pro novináře a ne nemoc. Cestou Fólik za každou hromadou šutrů viděl Keltské „obydlum“.
Neděle: sjeli jsme si řeku ze Smrčné, málo vody ale jinak fajn. Pak si ještě vyneseme ten nejhezčí úsek a jedem domů, cestou se stavujme na dvoupatrovém mostu, který nám ukazoval Řepik, když jsem s ním loni s Gorym jeli z tréninku na Trnávce.
To je asi tak všechno.

Pak šel čas a přišly závody v Český Lípě, nevím jestli o tom někdo psal, Jožka myslím ne Gorec tam nebyla a v Blesku to snad taky nebylo, nebo jsem to ve vlaku někomu přes rameno nezahlídnul, jestli o tom psali v nedělním vydání The Independent nebo jestli to proběhlo The Sunem, slavným to britským tabloidem (bulvárem) fakt nevím, ale já o tom psát taky moc nebudu. V sobotu mi bylo blbě a navíc to byl poslední víkend před zkouškami v autoškole, takže jsem strávil celej den v kufru Jožkovy Nevady, co se dělo okolo fakte nevin a ani mi to moc nechybí. Proběhlo jedno z nejkratších konkláve v historii, já jsem udělal zkoušky na řidičák a než se katolická církev stačila vzpamatovat byly závody ve Veltrusech. Taky né moc šťastná epizoda tohoto příběhu. V pátek jsme postavili trať zařídili takový ty klasický kraviny a já se vrátil domů s horečkou. Takže ze sobotního závodu nebylo nic. Díky tomu jsem asi taky zvládnul prošvihnout některý né úplně nepodstatný věci, ale stane se i v lepších rodinách, nenadělám nic a jak říká Jožka dětma nezatopím. Osobně si myslím, že to musí jít. V neděli jsem se přijel podívat akorát v okamžiku, kdy se schylovalo k odžbrdlení kanálu po opravě prasklého lana na segmentu. Jednou ta provizorní oprava prostě povolit musela. Nakonec jsem skončil na celý den zapykanej u nový časomíry, s kterou jsme se měli naučit. Jestli já mám být ten co s tou věcí má umět, tak ty výsledky nadosmrti losujeme.

Modrozelená koule se pořád přibližovala, proběhly čáry a možná ještě nějaký nepodstatný svátky (nepodstatný proto, že to vyšlo na víkend a nebylo žádný volno) a najednou kde se vzal byl tu NKZ opět ve Veltrusech. Asi jedinej závod, z kterého jsem letos psal reportáž. Jenže na papír, měl jsem na to necelý dvě vyučovací hodiny a pak mi to sebrali. Od té doby jsem to neviděl a ani nevím co jsem ze slohovky s tématem Publicistický styl dostal. Ale osobně si myslim, že to za moc nestálo v podstatě to byl jen blábol plnej známejch jmen, rádoby chytrejch poznámek o pravidlech a tak. Kdyby to čet někdo, kdo o tom něco ví tak se mi vysměje asi i právem. Něco jako číst si články v novinách, kde každej je nadějnej a vždycky má jen smůlu. Možná právě proto jsem to hned, dokud jsem si pamatoval o čem to bylo, nepřepsal do elektronický verze.

Od té doby se nic moc nedělo, snad jen pár vybraných akcí, na kterejch jsem nebyl, jako pohár ve Špindlu a na Trnávce, ale o tom fakt moc nevím. Poháry vyjetý nemám, tak vím jen něco z doslechu. Jako je třeba nesmyslný vyhazováni lidí za pozdní příchod na start na Trnávce. Snad jediná akce, která se od té doby udála, a stála by za řeč, kdybych jí jako spoustu jinejch věcí neprošvihl, byl Ručníkový den na počest Douglase Adamse. Samozřejmě jsem si to datum asi před dvěma měsíci napsal do diáře, ale podíval jsem se až den poté, stane se. Ale doufám že spousta lidí na něj tak blbě nezapomněla. Jo, taky pokračovalo klání v piškvorkách. To už bude asi všecko co jsem chtěl a mohl říct. Teď je čas udělat velkou, tlustou čáru

Jestli někdo čekal, že se tu dozví něco zajímavého nebo vtipného, tak se mu omlouvám, že jsem ho okradl o jeho drahocenný čas, ale jiný to nebude. Bude to taková pěkná tečka za tím naším případem, opakuji, bude to taková pěkná tečka za tím naším případem.